Dřevo stavební materiál 21. století

Stejně jako kámen provází dřevo člověka při výstavbě obydlí v celé jeho civilizační historii. Svoje postavení si dřevo udrželo nejen pro příjemný a teplý přírodní charakter, ale zejména kvůli univerzálním fyzikálním vlastnostem, snadnému zpracování a možnosti uplatnit se v moderních technologiích.

V posledních desetiletích získalo dřevo navíc charakteristiku obnovitelné suroviny s minimálními energetickými nároky a s bezodpadovými technologiemi zpracování, což všechno má příznivý vliv na životní prostředí. Právě proto ho považujeme za materiál 21. století. Za zmínku možná stojí, že každý člověk má k dispozici téměř 1 m³ dorůstajícího dřeva ročně – na každou tříčlennou rodinu vyroste v Evropě během 80 let 240 m³ kulatiny. Ze 140 m³ užitkového dřeva lze postavit rodinný dům s kvalitní izolací a 80 let ho vytápět, dalších 100 m³ zbývá na nábytek, hudební nástroje, vybavení pro volný čas, různou infrastrukturu, kancelářské objekty, průmyslové haly, stáje…
Pokud dřevo po několikanásobné recyklaci na stavbě nakonec spálíme, lze vzniklé teplo využít k výrobě dalších materiálů nebo pro člověka potřebných věcí.

Návraty k jistotám

Hlavně ze dřeva se na českém a moravském venkově stavělo až do poloviny 19. století. Byla to totiž jedna z nejdostupnějších surovin, poměrně levná, s dlouhou životností. Důkazem toho jsou dřevěné stavby staré stovky let, které se v dobré kondici dočkaly současnosti. Není tedy divu, že jsme se ke dřevu jako stavebnímu materiálu začali vracet. Kromě jeho mnohostranného použití a výborných stavebně-fyzikálních vlastností se do popředí dostává téměř dokonalý soulad dvou aktuálně velmi důležitých pojmů, jako jsou ekonomie a ekologie. Platí to zejména o stavbách z masivního dřeva, tedy roubených, kde se snoubí dokonalost konstrukce s nenapodobitelným šarmem. Tento biomateriál představuje při správném použití a údržbě, v souvislosti s optimálním vnitřním klimatem, které v takových stavbách vzniká, výhodnou a dobře zvolenou investici. Dřevěné stěny jsou totiž schopné nepřetržitě uvolňovat molekuly kyslíku, tedy dýchat, každá dřevostavba filtruje vzduch, dřevo dokáže zpracovat až 80% škodlivin. Dřevo navíc vytváří elektrostaticky neutrální prostředí (takže se nevíří prach, což je dobrá zpráva především pro alergiky, kterých neustále v dnešním přetechnizovaném světě přibývá), dovede vyrovnávat relativní vlhkost vzduchu a funguje také jako výborná tepelná izolace (ze dřeva sálá energie a teplo). Vedle úzkého spojení funkčnosti, estetiky a ekologických kvalit uspokojuje dřevo oči, hmat, vytváří útulné a zdravé prostředí. Koneckonců dřevo obstálo a dodneška se jako stavební materiál využívá i v klimatických podmínkách z našeho pohledu extrémních: například v Severní Americe se z něho stále staví kolem 70 % staveb, kanadské dřevostavby mají bohatou tradici a světovou pověst. Návrat k dřevostavbám v Evropě lze považovat za poměrně masivní, v některých severských státech dosahuje jejich podíl 50 k polovině z celkové výstavby. Určitě také proto, že moderní dřevěné stavby jsou trvanlivé, dají se snadno nejen udržovat, ale i upravovat a rekonstruovat, jsou architektonicky zajímavé a nezaostávají za současnými vymoženostmi technicky, provozně ani z hlediska komfortu a vybavení.

Vlastnosti dřeva

Tvrdost je schopnost materiálů klást odpor proti vnikání jiných těles. Jistý pan Brinell tlačil určitou silou ocelovou kuličku do materiálu. Má-li tato kulička předepsaný rozměr, jde o tzv. Brinellovu zkoušku tvrdosti. U nás zase pan Janka tlačil do dřeva razidlo ukončené půlkuličkou. To je tzv. Jankova zkouška. Dřevo je měkké, polotvrdé, tvrdé a velmi tvrdé. Z našich dřev je asi nejtvrdší habrové a nejměkčí topolové.

Pevnost nám říká, jak které dřevo vzdoruje statickému namáhání. Mezi nejpevnější patří dřevo dubové a akátové, ale i třeba měkké olšové, pokud je trvale umístěno pod vodou.

Houževnatost je schopnost odolávat dynamickému, rázovému namáhání. Dřevařské tabulky definují houževnatost jako hodnotu výšky, z jaké musí spadnout kladivo těžké 1,5 kg na hranolek o průřezu 2 x 2 cm, aby ho přerazilo. V tomto směru vyniká dřevo dubové.

Pružnost – tzv. modul pružnosti je mírou odporu, který klade materiál zatížení, jež ho ohýbá. Nejpružnější z našich dřev je dřevo jasanové, ke křehčím patří třeba švestkové.

Textura je kresba dřeva, tvoří ji letokruhy, dřeňové paprsky apod. V každém pohledu je jiná.

Jehličnany vedou

Pro stavební účely je obecně žádanější dřevo jehličnanů, které je méně náročné na technologii zpracování. Prvky z něho vyrobené jsou rovné, mají dobré mechanické vlastnosti. U dřevostaveb se nejčastěji setkáváme s evropským smrkem, borovicí a modřínem. Některé firmy vsadily na domácí zdroje, jiné často kvůli kvalitě suroviny, spolehlivosti dodávek a příznivým cenám preferují zahraniční provenienci, kromě severských variant jehličnanů (kvůli jejich vysoké hustotě, vyzrálosti a přírodní pružnosti) volí také poněkud exotický cedr. V menší míře se uplatní rovněž dub a buk, na nezájem si nemohou stěžovat ani exotické dřeviny. Různá dřeva mají nejen různou barvu a tvrdost, ale liší se i odolností vůči povětrnostním podmínkám, tvarovou stálostí a nároky na ošetřování a údržbu. Je už na každém, zda dá přednost nejméně nákladnému, ale z hlediska úpravy, impregnací a následné péče velmi náročnému smrku, nebo sáhne-li raději po téměř bezúdržbových, avšak drahých exotických dřevinách (teak, merbau, eukalypt, bambus, iroko, bangkirai, meranti atd.), které jsou samy o sobě schopné odolávat působení času a klimatickým podmínkám. Obecné lze říci, že čím dražší materiál, tím lepší jsou jeho vlastnosti. Dřevo by mělo pocházet z kontrolované těžby, certifikát FSC doloží, že část prostředků získaných z prodeje je odváděna na znovu zalesnění vykácených porostů.

Jak poznat kvalitu dřeva

Některých varovných signálů svědčících o tom, že něco není v pořádku, si podle vzhledu materiálu může všimnout i neodborník. Dřevo by mělo být bez vypadavých, tmavých nebo vyhnilých suků, stop hniloby, pochopitelně bez sebemenší známky poškození hmyzem nebo houbami. Mnohé vypovídají i trhliny a důsledky mechanického poškození způsobeného nesprávným opracováním. Normy nepřipouštějí zbytky kůry, u jehličnatých dřev takzvané zásmolky – dutiny vyplněné pryskyřicí. Důkazem nedostatků v kvalitě suroviny je i nápadná změna barvy: například namodralé dřevo borovice vypovídá o tom, že má za sebou zapaření nebo poškození houbami, tedy procesy, které určitě nezůstaly bez negativních následků na fyzikálních i mechanických vlastnostech materiálu.

Charakteristika jednotlivých druhů dřev

SMRK

Dřevo smrku je smetanově bílé až nahnědlé, s výraznými letokruhy. Na všech třech řezech (příčný, podélný, tečný) snadno zaznamenáme zřetelné barevné odlišení jarní a letní přírůstkové vrstvy dřeva. Jádro není barevně odlišeno, vyskytuje-li se místy (od oddenku) tmavší zahnědnutí, jde nejspíš o začínající hnilobu. Smrkové dřevo je i přes svou měkkost houževnaté, poměrně pevné a pružné, lehké, dlouhovláknité, dobře se řeže, hobluje, frézuje, klíží, moří, natírá a barví. Málo se bortí a sesychá, v suchém prostředí je velmi trvanlivé. Je však také často napadáno dřevokazným hmyzem, zejména červotočem.

BOROVICE

Borové dřevo je měkké, křehčí než smrkové, bělová část je smetanově bílá až k okru, jádro oranžově hnědé až dorezava. Letokruhy jsou výrazné. Bělové dřevo trpívá charakteristickým zamodráváním došeda, což se považuje za vadu na kráse. Mořidla i nátěry přijímá hůře než smrk. Jádrové dřevo se také hůře lepí. Největší nevýhodou je ronění pryskyřice.

MODŘÍN

Dřevo modřínu je polotvrdé, tvrdší než smrkové nebo borové, pevné a trvanlivé. Bělová vrstva je světle žlutohnědá, jádro okrové až červenohnědé. Na vzduchu a po napuštění tmavne. Texturu (kresba letokruhů) má hustější než smrk a vyniká krásou mnoha drobných, většinou dobře zarostlých součků. Dobře se obrábí, lépe přijímá lepidla i napouštění.

DUB

Dubové dřevo má poměrně úzkou světlehnědou běl a široké, stejnoměrně hnědě zbarvené jádro. Na středovém a tečném řezu se objevují výrazná „zrcátka“ (přeříznuté dřeňové paprsky), díky čemuž lze bezpečně rozeznat dub od jilmu nebo od jasanu. Základními vlastnostmi dubového dřeva jsou tvrdost, pevnost, houževnatost a trvanlivost. Z našich dřev nejdéle vzdoruje nejen povětrnostním podmínkám, ale i střídání vlhka a sucha. Dobře se lepí i moří.

BUK

Jeho dřevo je tvrdé, málo pružné, poměrně pevné. Barvu má světle hnědou až narůžovělou, pařením získá tmavší, charakteristický odstín. Je stejnorodé a husté. Trvanlivostí nevyniká, ale velmi dobře se obrábí, moří a lepí. V neposlední řadě je výborné i na topení.

TOPOL

Topolové dřevo je měkké, řídké, nepříliš pevné, na řezu chlupaté, lehké, hodně saje, takže se dobře moří a přijímá všechny druhy lepidel.

TEAK (WHITE TEAK)

Jeho trvanlivé, tvrdé, těžké a odolné dřevo je charakteristické nažloutlým jádrem s tmavým žilkováním a barevnými proužky, které působením světla přecházejí ve světle až tmavě hnědé. Obsahuje vysoké procento přírodních olejů, proto i v přírodní (neošetřené) podobě zvládá bez újmy na kvalitě působení počasí. Povětrnostní vlivy se na něm projeví pouze nezaměnitelnou stříbřitou patinou.

BANGKIRAI (BALAU)

Toto dřevo je tvrdé a těžké, vyniká krásnou červenohnědou barvou se světlejším žíháním, ta však bez adekvátního ošetření časem černá. Vůči biologickému stárnutí a klimatickým a povětrnostním vlivům včetně deště a sněhu je stejně odolné jako teak. When writing an opinion essay, make sure it responds to all implied they say i say the moves that matter in academic writing with readings pdf free thoughts, evaluate, analyze, and elaborate them. V zahradě s přehledem vydrží pro celý rok, jako obklad sluší i fasádě, terasám a pergolám.

IROKO

Africké dřevo známé také jako kambala má žlutooranžové až hnědé odstíny, jeho barva se v průběhu stárnutí mění na tmavohnědou se zřetelnou tenkou linkou. Jeho tvrdost lze srovnat s dubem, je středně těžké, málo sesychá, a tudíž i málo pracuje. Je velmi trvanlivé, pružné a ohebné, odolné vůči plísním, hnilobě i vodě. Díky vysokému obsahu olejů má nízkou nasákavost a hedvábně hladký povrch.

MERANTI

Název označuje více druhů dekorativních dřevin z jihovýchodní Asie. Jde o výborně opracovatelný trvanlivý materiál, který má ve své nejkvalitnější podobě tmavě červenou barvu s atraktivní exotickou kresbou dřeva. Před povětrnostními vlivy ho chrání ošetření olejem.

BAMBUS

Tato dřevina je typicky světlá, nažloutlá, se zřetelnými „kolínky“ a nezaměnitelným fládrováním, které je důsledkem zvláštního způsobu růstu stébla bambusu. Bambus obsahuje křemík, kvůli němuž je tvrdý a pevný. Těmito vlastnostmi se jistým způsobem podobá dubu.

IPE

Kvalitní dřevina ze subtropického pásma jižní Ameriky, dobře se opracovává. Má olivově hnědou až hnědou barvu. Střední textura mírně zvlněných vláken materiálu vynikne na velkých plochách.

TATAJUBA

Patří mezi dřeviny s hustotou vláken nižší než například Bangkirai, je proto méně stabilní. Barva je světle žlutá, pod vlivem klimatických podmínek postupně tmavne do kaštanově hnědého odstínu. Dřevo dobře odolává proti hmyzu a hnilobě.

Použité informace: